Dnes jsme se zúčastnili soutěže autonomních sledovačů čáry ve Zlíně s názvem Robotická fidlovačka. Přijeli jsme se čtyřmi stroji a pravda je, že náš nejnadějnější robot patřící Mirkovi byl stále zcela nefunkční. Mira se po minulé soutěži rozhodl, že si postaví zcela nový a o dost vylepšený stroj a poslední dny na něm intenzivně pracoval. Ale jak už to bývá i zcela jednoduché věci se mohou proměnit v noční můru a tak měl co dělat. Včera večer se mu konečně podařilo rozjet senzory tak jak bylo původně plánováno a dnes těsně před soutěží mu zbývalo robota naprogramovat a připojit napěťový měnič, který byl naše eso v rukávu. Začalo se jezdit. Natálka jako vždy strhávala pozornost na sebe a Dan s Radimem pobíhali a snažili se přimět Radimův stroj k poslušnosti, páč ten se rozhodl, že se mu dnes taky asi nechce. Po nějaké době, kdy už vyzkoušeli kde co jsme přišli na to, že to nebyl robot komu se nechtělo, ale všechny zkoušené baterie, které kluci do něj postupně cpali. Po hodině soutěžení už měla Natálka odježděny obě povinné jízdy. Dan s Radimem už si taky zajezdili, ale Mirek pořád seděl nad robotem a dopisoval program. A konečně když už to vypadalo, že to dnes asi nestihne, se na poslední chvíli taky postavil do fronty a šel si zajezdit. Když se jeho robot na trati rozjel, bylo všem hned jasné, že pokud neudělá na trati chybu bude to zcela jistě dnes jeden z nejlepších časů. Z výsledkové listiny na konci soutěže vyplývá, že jeho čas už se podařilo překonat pouze jedinému žákovi ze střední školy a jednomu kantorovi. Jinak je všechny nechal hluboko za sebou. Což hodnotím jako výjimečný výkon a jen mě mrzí, že nám Mirek odchází na střední školu.
